23. 1. 2019 - Máme štěňátka !!!  Více odkaz na štěňata

Vítáme Vás na "nových stránkách", které jsme celé zaktualizovali a přidali veškeré informace o naší chovatelské stanici Kutcher-Chan plemene Parson Russell teriérů, o fenkách, vrzích, o lovectví, no o všem, o čem byste měli vědět. Chovatelskou stanici jsem si registrovala v roce 2000, kdy jsem sama měla plemeno SAO, které doposud moc miluji, ale bohužel mě okolnosti ohledně chovu tohoto plemene v ČR dohnaly k tomu, abych svou práci a energii do SAO dále nevkládala. Rozumím některým zákonům a chápu, že musí být, ale tenkrát to pro mě byla prostě podpásovka a já se rozhodla se pomalu vzdálit. Asiaty mám doposud jako srdcovku a na zahradě kolem domu mi vždycky nějaký krasavec bude běhat. A znáte to, dům, zahrada, psi, děti, výstavy, cesty na Ukrajinu za krytím, atd... a do toho aktivní chov našich milovaných parsonků, kterým se můj tatík věnuje už od roku 1997. Byl to on, co mě k nim přivedl, je to on, co mě učí je učit a je to on, co je podle mě ten největší "srdcař" na světě, který je miluje vším, co může. Já mu sice dělám stránky (taky to tak doposud vypadalo), ale on může za to všechno krásné. Pokud vás to zajímá dál, čtěte... dozvíte se z rozhovoru s mým tatínkem jaký je to člověk k pejskům, jak on sám začínal, jak pokračoval, co zažil, jak je cvičí a jak třeba on krmí svoje parsonky. Pokud číst nechcete, klikněte na to, co Vás zajímá. Já Vám přeji hezké počtení a také prohlížení našich stránek. Pokud vás cokoliv zajímá, nebo máte připomínky, nebo najdete chyby, napište mi na email, budu ráda :-)  izara@seznam.cz 

Jiřka Kučerová-Pařízková

Josef KUČERA

Myslivec a cvičitel psů

Tento článek (rozhovor) sepsal a zveřejnil v časopise Svět psů 2016/4 pan redaktor Dalibor Pačes. Děkuji mu za příležitost říct něco málo o sobě a mé milované parsoní smečce.

Josef Kučera z Moravan na Pardubicku se již od roku 1997 věnuje chovu a zejména loveckému využití Parson Russell teriérů. K "parsonům" se dostal díky své další celoživotní zálibě - koním. Rozhovor o temperamentních teriérech, kteří mu přirostli k srdci, bude malým dárkem k jeho letošním šedesátinám.

Jak byste stručně charakterizoval parsona?

Jako neobyčejně temperamentního malého "voříška", kterému nic neunikne, všechno ho zajímá, prozkoumává nové věci a rád se učí. Je hravý, nekonfliktní vůči lidem a ohleduplný k dětem.

Můžete popsat, jak jste k parsonům přišel?

Koncem 90. let jsem do hříbárny ve Smrčku u Chrasti přivezl k ustájení hříbě na odchov. Pobíhali tam dva malí tříbarevní voříšci, kterým jsem zpočátku nevěnoval pozornost, protože podobných strakatých psů je na vesnicích nepočítaně. Majitel hříbárny mi ale prozradil, že to nejsou žádní voříšci, i když tak na první pohled vypadají. Šlo o čistokrevné Parson Russell teriéry, první odchovance v naší republice. Jméno plemene jsem si musel napsat, protože jsem ho pořád zapomínal. Za rok jsem si přijel pro hříbě, tedy vlastně už pro ročka. Z malých flekatých uzlíčků vyrostli pěkní čerti, kteří se ale místo doprovázení koní na vyjížďkách věnovali prohánění srnčího a muflonů. Po opakovaných upozorněních hajného museli zůstávat zavřeni v kotci. Jejich majitel věděl, že jsem myslivec a věnuji se loveckým psům, tak mě požádal, abych s nimi zkusil něco udělat. Domů jsem je přivezl v roce 1998, s oběma jsem absolvoval jarní svod. Aron zůstal u mě a Arnold, který se trochu bál, protože ho kdysi porazilo auto, putoval k chovatelce koní, kde se dožil krásných 12 let. Můj Aron Parry Equicanis, přejmenovaný na Tondu, se mnou začal lovit. Překvapil mě loveckou vášní v norách i na naháňkách na černou.

Takže jste ho začal cvičit...

Ano, a také jsem ho přihlásil na výstavu, kde se stal vítězem plemene a následně byl uchovněn. Po nakrytí čtyř fen jsem si mohl pořídit vlastní "parsoní klubíčko" jménem Ajša Mandylion, tehdy za alespoň pro mě pohádkovou sumu 20 000 Kč. Těch peněz ale absolutně nelituji, Ajša mi je bohatě vynahradila. Byla vynikající aportérka bez cvičení a ještě lepší vodařka. Obojí prokázala v roce 2008 na prvním ročníku soutěže o pohár pojišťovny Halali. Ze všech disciplín speciálních zkoušek z vodní práce obdržela čtyřku a v konkurenci 16 ohařů obsadila třetí místo. Jako první parson v historii Klubu chovatelů teriérů absolvovala všestranné zkoušky, a to hned dvakrát. Získala tituly Nejlepší pracovní teriér roku 2007, Šampion krásy a mnoho dalších. Zároveň přicházely úspěchy štěňat z mojí chovné stanice Kutcher-Chan. Například Aryna, dcera Tondy a Ajši, byla vyhlášena nejlepším pracovním teriérem klubu za rok 2006, Beryl získal titul BOB u nás a v Polsku, Don zvítězil na Memoriálu Miroslava Říhy, který se skládá z lesních a barvářských zkoušek honičů a stal se Šampionem práce 2011 a Klubovým vítězem 2012. Ery byl nejlepším pracovním teriérem klubu za rok 2012. Gera v 15 měsících absolvovala zkoušky vloh v I. ceně, pak norování s plným počtem bodů, lesní zkoušky a speciální zkoušky z vodní práce také v I. ceně. Se všemi svými svěřenci skládám lovecké zkoušky od vloh přes pole, vodu až po les. Za tyto úspěchy a odchov chci poděkovat manželce a mé rodině.

Máte zkušenost s jinými plemeny loveckých psů podobného pracovního zaměření?

V roce, kdy jsem získal Tondu, mi na selhání srdce uhynula fena velšteriéra Cedra z Borové zahrady. Ta byla lovecky vynikající. Ze stohů a nor vynášela liščata vždy živá, nebyla pro ni konkurencí. S dospělou liškou si to rozdala na život a na smrt. Tonda naopak vše dávil a nelekl se ani starého lišáka či jezevce. Dospěl jsem k názoru, že velšové i parsoni pracují podobně, jsou nebojácní, tvrdí, vytrvalí a nekonfliktní k lidem.

Mají parsoni nějaké speciální nároky na výživu a péči?

Ve výživě nedělám žádné výjimky. Psům vařím drůbeží nebo hovězí maso, do vývaru přidám odměrku kolínek, ovesných vloček, rýže a odměrku zeleniny. Když není čas vařit, krmím je granulemi s obsahem masa 30 %. Speciální granule dávám jen březím fenám od poloviny březosti. Občas přidám lžičku minerálů. Psi od deseti let věku dostávají spíše odlehčené granule. Všichni jsou celý rok v kotcích, a to jak ve vnitřních vybudovaných z bývalých stájí, tak ve venkovních. Mají bytelné boudy zateplené polystyrénem, aby neprochladli.
Parsoni potřebují každodenní pohyb, třeba jen na dvorku v podobě honičky mezi sebou, prohánění vrabců a všeho živého. Nesmějí být zavření, pak se nudí a rychle stárnou. U krátkosrstých je potřeba často vyčesávat srst vytrhávacím hřebenem, osvědčila se mi značka Foole, jinak jsou bílé chlupy všude. Hrubosrstí se musejí tak třikrát do roka "dohola" otrimovat.

Co se veterinářů týče, tak ti rádi prověřují neduhy našich psů. Proto se draze platí zatím nepovinné testy před uvedením do chovu, počínaje rozbory krve na DNA někde v Německu až po uspání psa kvůli prozkoumání hluchoty a slepoty. Dříve tyto neduhy odhalily zkoušky z výkonu, bez nich se do chovu žádný jedinec nedostal. Dnes nastoupili veterináři...

Je parson náročný na výchovu a výcvik?

Parson je velice vnímavý a učenlivý všestranný psík, který se dokonce cvičení dožaduje svým chováním. Můj kamarád zabývající se výcvikem ohařů tvrdí, že za dobu, co on vycvičí jednoho ohaře, já vycvičím dva parsony. To mluví za všechno. Parson je spíš pes jednoho pána, ale velice rychle přilne k novému majiteli. Hlavně, když s ním aktivně pracuje a je s ním legrace...

Jak se snáší se psy stejného či jiného plemene?

Je velmi snášenlivý. Na lovech si hledí své práce a nevyhledává konflikty. Ale je to teriér, takže si nenechá všechno líbit. Doma je to o něco složitější, tam funguje hierarchie smečky. Musíte vypozorovat, který pes s kterým může být.

Jsou parsoni hlasití?

To je dost individuální, každý pes je jiný. Vyloženě hlásič to má od pána Boha. Na takového psa čekáte celý život. Já ho měl, ale prodal jsem ho... Výcvikem se to dá vylepšit, ale není to ono. Fenečky velice srdnatě hlásí pod zemí, a to stačí ke kopání. Ostřejší pes se většinou snaží "škodnou" uchopit a s plnou papulou se špatně hlásí.

Parson jako norník - jaké s tím máte zkušenosti?

Norník je to náruživý, někdy až moc. Necouvá, ani když dostává "nakládačku" od silnějšího protivníka. Psi jdou do kontaktu, feny hlásí. Stane se, že při naháňkách vám pes vklouzne za liškou do nory a pak záleží na místních myslivcích, jak znají svou honitbu a dokážou majitele psa k takovým místům dovést. Ale žádné strachy, mě se to "povedlo" zatím jen dvakrát a vždy šlo o lišku štvanou psem, která v noře hledala záchranu.

Jak parsoni pracují při dosledech?

Nejsou bezhlaví a situaci umí vyřešit. Když na to mají, postřelenou zvěř drží na místě. Jinak ji obíhají a hlásí hlubším hlasem, to v případě divočáků. Srnčí zadáví, než stihnu doběhnout.

Máte je při dosledech na řemeni nebo jsou na volno?

Záleží na zkušenostech psa a na prostředí, ve kterém dosled probíhá. V houštinách, lánech kukuřice a řepky nejde řemen použít, takže pes si musí poradit sám. Moje Cedra chodí na volno od honičských zkoušek, kde odmítla jít na řemeni. Ráda čeká na pomalého páníčka. Ostatním psům řemen nijak nevadí.

Co se týče spárkaté zvěře, je parson univerzální nebo upřednostňuje některý druh?

Moji psi milují srnčí. V naší honitbě ale ani jinou spárkatou nepotkáte. Na poli to jde, ale v lese musím dávat pozor, jakou zvěř před sebou pes má. Když je pes starší a zkušenější, dá se odvolat jen hlasem nebo píšťalkou. Od černé ho ale neodvolám. Střelci pak musejí být rozumní...

Jaký je parson aportér?

Podle mých zkušeností jsou parsoni výborní aportéři, a to jak ve vodě, tak na souši. Hodně ale záleží na výcviku. Když jsem byl s Ajšou na prvních všestrankách, pořadatelé zapomněli na to, že mezi ohaři je i malý teriér, a k přinášení připravili domácího králíka, který byl skoro větší než moje fenka. Ajša ale nezklamala a králíka dovlekla - byť "pluhem" - až ke mně. Vyvolalo to velký aplaus a Ajša po zásluze obdržela známku 4. Don a Frony zvládnou stejným stylem "přinést" na kruhovém honu polňáka. A Ery to předvádí v řece s devítikilovým samcem nutrie. Divoké kachny, bažanty a menší srstnatou do tří kilogramů přináší každý můj pes.

Co byste doporučil začínajícím cvičitelům parsonů?

Měkčí povaha a velká fixace na páníčka neumožňuje parforsní nebo jiný nátlakový výcvik. Několik "výchovných pohlavků" padnout musí, bez toho to nejde. Velmi důležitý je výcvik od věku štěněte. Stačí třeba na dvoře, každý den čtvrt hodiny - sedni, lehni, chůze u nohy a odměna pamlskem. Dobré je vodit štěně do revíru se starším zkušeným psem. Nic se ale nemá přehánět, stačí jednou jít s dospělým psem, ale pak třikrát se samotným štěnětem, protože mladý psík si jinak rychle zvykne na práci ve smečce a nemusí chtít sám pracovat. Lovecká praxe mu dá nejvíc. Jeden úspěšně zakončený dosled nenahradíte ani deseti uměle založenými pobarvenými stopami.

Mohl byste na závěr přidat nějaký lovecký příběh s parsony?

Letos v lednu u nás napadl sníh. Tři centimetry, což je na Polabskou nížinu až dost. Hned ráno mi volali kamarádi ze sousední honitby, že půjdou norovat. Kolega pustil do nory tříletou jagošku a během minuty byla venku liška. Tedy dvanáctikilový lišák, první úlovek. To ale nebylo vše, po několika minutách se objevil další lišák a opět byl uloven. Přejeli jsme k asi dvousetmetrovému kanálu, vypustil jsem Eryho a Frony a čekal. Po chvilce se ozvaly dvě rány. Výsledek: lištička, 5 kg. Následoval další přejezd, tentokrát ke kanálu dlouhému asi 500 metrů, dost náročnému, ale průchozímu. Delší čekání a poté kanonáda od tří kolegů. Tentokrát byl úspěch poloviční - jeden lišák "ležel", druhý zmizel v dalším melioračním systému, více než z poloviny zanesenému hlínou. Práce obou mých psů byla až do tmy marná. Přesto jsme se loučili s dobrým pocitem ze čtyř ulovených lišek.

Druhý den ráno opět telefonát, tentokrát poněkud neobvyklý: v naší honitbě se objevily čtyři kusy černé zvěře! Okamžitě jsem vyrazil ven, ale ani dvouhodinové hledání stop nic nepřineslo. Když jsem se ale vracel domů, u vedlejší vesnice vidím na poli přebíhat divočáky od sousedů k nám! Auto jsem rychle postavil za větrolam a doběhl za první třešeň, akorát včas. Černá přiběhla téměř ke mně. Po ráně se jeden divočák zlomil, ostatní odběhli k sousedům, kde jsme den předtím lovili lišky.

Další ráno volá jejich myslivecký hospodář: sedím na stohu a místo lišky tu mám tři divočáky! Jdu za nimi, možná budu potřebovat tvoje psy. V 11 hodin další telefonát: okamžitě všeho nech a přijeď! Dohnali jsme je po deseti kilometrech až v Chrudimi! Kolegové čekali u zarostlé stráně u obce Vestec. Smrčky, trnky, šípky, jednoduše neprostupné houští. Vypustil jsem oba dospělé psy a "juniora", který právě slavil první narozeniny. Hlubokým hlasem hlásili černou ve smrčí, ale dovnitř se jim moc nechtělo. Mě také ne, o dloubanec do žeber jsem nestál. Vtom se objevil Ery a důrazně se na divočáky "obořil". Dva z nich vyrazili z houštiny, po prvním jsem stihl vystřelit. Zaroloval jako zajíc, ale okamžitě se zvedl a zpátky do smrčí! Druhého střelil kolega za strání, třetí odběhl bez rány. Stáhli jsme střelce s tím, že v houštině už nic není. Psi stále pobíhali porostem a najednou začali znovu hlásit, tentokrát asi 100 metrů od nás. Podle hlasu určitě černou. Rychle jsme se znovu rozestavili. Po hlase jsem došel až ke psům, kteří kroužili kolem hloučku smrčků, ve kterém se schovával postřelený divočák. Jeden ze psů na něho zaútočil, divočák se otočil a odbíhal do stráně. Dva výstřely a konec. Ukázalo se, že všichni tři psi viseli na divočákovi, takže úspěšný střelec nemohl umístit ránu a čekal na lepší pozici. Příležitost se naskytla, teprve když se lončák rozmáchl a ryjem psy odhodil. Takhle se učí mladí psi pravému loveckému umění. Na svoji vášeň bohužel někteří doplatí zdravím nebo dokonce smrtí.

Děkuji za rozhovor.

Dalibor Pačes

Foto archiv Josefa Kučery a redakce